Nejčastější mýty o psychoterapii a pravda, kterou potvrzuje psychologie

Nejčastější mýty o psychoterapii a pravda, kterou potvrzuje psychologie

Psychoterapie není něco, co se děje jenom v knihách nebo ve filmech. V reálném životě je to prostý, ale hluboký proces, který pomáhá tisícům lidí v Česku každý den. Přesto se o ní šíří mnoho mýtů, které ji činí tajemnou, strašidelnou nebo dokonce zbytečnou. A tyto mýty nejen brání lidem v hledání pomoci - často je i zdržují, když ji nejvíce potřebují.

„Psychoterapie je jen pro ty, co si neumí pomoci sami“

Toto je nejčastější a nejškodlivější mýtus. Mnoho lidí si myslí, že když jdeš k terapeutovi, znamená to, že jsi „slabý“, „ztracený“ nebo „nemůžeš samostatně přežít“. Ve skutečnosti je to přesně naopak. Když někdo vyhledá psychoterapii, dělá to z odhodlání - z vůle změnit něco ve svém životě. Není to známka slabosti, ale projev silné vůle. Lidé chodí k terapeutovi nejen kvůli deprese, úzkosti nebo traumatu. Chodí také proto, že chtějí lépe pochopit, proč se opakovaně dostávají do stejných vztahových cyklů. Proč se cítí vždycky nevhodně v práci. Proč neumí říct „ne“. Proč se cítí ztracení, i když vše vypadá ideálně. Psychoterapie není jen o řešení krizí. Je to nástroj pro seberozvoj. A to je vlastně největší síla - schopnost uznat, že potřebuješ podporu, abys se mohl pohnout dál.

„Terapeut leží na pohovce a dělá jen ‚hm, hm‘“

Tento obraz pochází z konce 19. století, kdy Sigmund Freud používal pohovku jako nástroj pro volnou asociaci. Dnes to vypadá úplně jinak. Moderní terapie je aktivní, rozhovorová, často i pohybová. Terapeut sedí naproti tobě na židli. Mluví. Zadává otázky. Pomáhá ti vidět vzory, které jsi si nevšiml. Tiché okamžiky? Ano, jsou. Ale ne proto, že terapeut „něco neví“. Jsou tam proto, že ti dává prostor - prostor pro to, abys řekl to, co jsi si nikdy neodvážil vyslovit. A když ti řekne „hm“, není to jen „přítomnost“. Je to signál: „Slyším tě. Vnímám to, co říkáš.“

„Terapeut ví, co si myslím. Vidí mi do hlavy.“

Tady se často plést s telepatií. Terapeut není mag. Není klíčový, že by „věděl, jaký jsi člověk“. Je důležité, že umí poslouchat. A to je věda. Věda, jak se ptát, jak pozorovat jazyk těla, jak rozpoznat, kdy tě něco bolí, i když to neříkáš. Terapeut nečte myšlenky. Čte vzorce. Když ti řekne: „Zdá se, že když tě někdo kritizuje, okamžitě se cítíš zodpovědný za všechno“ - neříká to z hlavy. Říká to, protože jsi to řekl třikrát v různých situacích. A protože to zaznamenal. A protože to s tebou zkusil probrat. To je terapie. Není to magie. Je to práce. S tělem, slovy, emocemi.

Terapeut a klient spolu mluví v klidné atmosféře, okolo nich vínou větve a symboly přijetí a změny.

„Na terapii chodí jen ti, co mají vážné problémy“

To je největší omyl, který brání lidem začít. Mnoho lidí čeká, až se jim život „rozbije“ - až se rozvedou, až ztratí práci, až je zničí úzkost. Ale psychoterapie není jen záchraná. Je to prevence. Když chodíš k terapeutovi, když se jen trochu nechceš, když máš pocit, že „to není dost špatné“, právě teď můžeš zabránit tomu, aby to bylo špatné. Tisíce lidí chodí k terapeutovi, protože chtějí zlepšit vztahy. Protože chtějí lépe spát. Protože chtějí přestat být příliš kritičtí k sobě. Tyto věci nejsou „vážné“ podle nějakého seznamu. Ale jsou pro tebe důležité. A to je všechno, co potřebuješ.

„Terapie mi vůbec nepomůže“

Tento mýtus vzniká z jedné věci - špatné zkušenosti. Někdo šel k terapeutovi, který mu nevěřil. Někdo šel k někomu, kdo mu neříkal, co dělat. Někdo šel jen proto, že ho přesvědčili. A pak to zkusil jednou a řekl: „No, to nebylo nic.“ Ale terapie není jako lék, který se užije a zmizí bolest. Je to proces. A jako každý proces, potřebuje čas. Podle výzkumu, který se opírá o data z českých klinik, 75 % klientů cítí výrazné zlepšení po šesti měsících. A polovina z nich - 50 % - začne cítit změny už po osmi sezeních. To znamená: když jsi v terapii 2 měsíce, máš už 50% šanci, že se cítíš lépe. A když jsi tam 6 měsíců, máš 3 ze 4 šancí, že se změní to, co ti vadí.

„Co když mě můj terapeut přitahuje?“

To zní jako něco z filmu. Ale je to běžné. Velmi běžné. Když někdo poslouchá tě bez soudění, když tě přijímá tak, jak jsi, když tě nekritizuje, když tě chce pomoci - můžeš se k němu přitahovat. To není „bláznovství“. To je lidská reakce. A v terapii to není problém. Je to příležitost. Když řekneš terapeutovi: „Cítím, že tě mám rád, ale nevím, jestli to je jen kvůli tomu, že jsi takhle kladný“ - právě teď se děje nejdůležitější věc. Vybíráš se z role „příjemného posluchače“ a začínáš být sebou. A to je přesně to, co terapie dělá. Vytváří prostor, kde se můžeš naučit být autentický. A když se to stane, přitažlivost přestane být tajemstvím. Stane se součástí tvého vnitřního poznání.

Různí lidé jdou po cestě k světlu, každý s vlastním symbolem potíží, okolo květy a zlaté otazníky.

„Terapie je jenom poslouchání“

Také to není pravda. Když někdo chodí k terapeutovi, není to jen „vyprávět příběh“. Je to spolupráce. Terapeut ti pomůže zjistit, co tě vlastně blokuje. Zkusí s tebou cvičení. Naučí tě, jak se uklidnit, když se všechno zhroutí. Připraví tě na rozhovor, který se ti zdá nemožný. Vytvoří s tebou plán, jak se změnit. A někdy ti jen řekne: „To, co říkáš, je opravdu těžké. A ty jsi to přežil.“ A to je už velká změna. Víš, proč? Protože jsi to poprvé slyšel od někoho, kdo tě opravdu slyšel.

Co dělat, když terapeut nepasuje?

To je otázka, kterou se lidé bojí zeptat. Ale je to úplně normální. Některé terapeuty ti sednou. Jiné ne. Není to o tom, jestli jsou „dobří“ nebo „špatní“. Je to o tom, jestli se s nimi můžeš otevřít. Někdy je to jazyk. Někdy je to styl. Někdy je to jen „pocit“. Když se ti terapeut nezdá, nechceš ho přesvědčovat. Nechceš ho „zabít“. Stačí říct: „Nevím, jestli to funguje.“ A pak jít dál. Výběr terapeuta je jako výběr přítele. Nejsou všichni pro všechny. A to je v pořádku.

Co se děje v Česku? Je to lepší?

Ano. Výrazně. V posledních letech se mění vše. Lidé o psychoterapii mluví otevřeně. Kamarádi říkají: „Jdu k terapeutovi.“ Zájem o kurzy, podcasty, knihy roste. V Česku se připravuje zákon, který bude psychoterapii uznávat jako profesní obor. A to není jen formální změna. Je to znamení, že společnost konečně začíná chápat: duševní zdraví není „dodatek“. Je to základ. Když jsi schopen přijmout, že potřebuješ pomoc - nejsi slabý. Jsíš lidský. A to je největší síla, kterou můžeš mít.

Nejde o to, abys „byl zdravý“. Jde o to, abys se naučil být sám sebou. A to je cesta, kterou každý může začít. I ty.