Šikana a psychoterapie: Jak pomoci obětem i agresorům ve škole

Každý desátý až dvacátý žák v Česku zažívá šikanu. Nejde jen o pár urážek nebo vytahování batohu. Šikana je systémová porucha, která ničí děti zevnitř. Oběti ztrácejí sebedůvěru, nemohou spát, přestávají se spolehat na ostatní. Agresori často skrývají vlastní bolest, kterou nevědí, jak vyjádřit. A když škola reaguje jen tresty, problém se jen přesune - z fyzického násilí do tiché, zničující relační šikany. Šikana není chyba dítěte. Je symptomem nemocného systému.

Co je šikana skutečně?

Šikana není jen když někdo někomu řekne „hlupáku“. To je jen vrchol ledovce. Podle Michala Koláře, který v roce 2001 popsal první komplexní model šikany v Česku, šikana má tři hluboké vrstvy. První je nemocné chování - agresor neumí regulovat emoce, neví, jak si vybírat přátele, a místo toho používá sílu jako nástroj. Druhá vrstva je závislost - oběť a agresor se navzájem potřebují. Oběť často přijímá útoky jako „normální“, agresor potřebuje oběť, aby se cítil silný. Třetí vrstva je porucha skupiny. Třída nebo skupina přijímá šikanu jako součást každodenního života. Někdo se směje, někdo se dívá, nikdo nezasáhne. A tak šikana přežívá.

Relační šikana - vyčleňování, šíření pomluv, vylučování z hry - je nejnebezpečnější. Učitelé ji často přehlížejí, protože nevidí krvácející rany. Ale podle výzkumu Lenky Kollerové z Psychologického ústavu AV ČR ji zažívá 80 % obětí. A těžko se to řeší. Když ti základní školáci nebudou mluvit, nebudou se bavit, nebudou se dívat, když se někdo přiblíží - to je vážnější než když někdo vymlátí kamaráda na hřišti.

Co se děje uvnitř oběti?

Oběť nepláče jen kvůli tomu, že jí někdo řekl „tuk“. Její mozek se změnil. Každý útok, každá výsměšná poznámka, každá vyloučená chvíle v přestávce - to všechno se ukládá jako zranění. 92 % obětí šikany má nízkou sebedůvěru. 87 % cítí, že je opuštěná. 81 % nemůže soustředit pozornost na vyučování. Některé děti začínají jíst málo, jiné přestávají spát. 17 % se poraní samy - řeže se, když je nikdo jiný nevidí.

Proč nehlásí šikanu? 63 % obětí se bojí, že to bude ještě horší. Když učitel přijde a řekne „to se neopakuje“, ale nezmění nic ve třídě, dítě ví: nikdo nechce pomoci. A tak se zavře. V některých případech se děti přestanou vracet do školy. V jedné škole v Ostravě se oběť šikany přestěhovala, protože rodič agresora hrozil žalobou, když škola chtěla zapojit psychologa.

Co se děje uvnitř agresora?

Agresor není „zločinec“ - je zraněné dítě. Většina dětí, které šikanují, má v domácnosti neřešené problémy. Rodiče, kteří se o ně nestarají. Rodiče, kteří je trestají násilím. Rodiče, kteří nevědí, jak s nimi mluvit. Agresor nechce být zlý. Chce být viděný. Chce cítit kontrolu. Když neví, jak jinak získat pozornost, použije sílu.

Podle výzkumu je 70 % agresorů vystaveno násilí doma. Někteří z nich jsou oběťmi šikany v jiné třídě. Někteří mají diagnózu ADHD, poruchu chování, nebo základní poruchu úzkosti, kterou nikdo nezjistil. Když je trestáte, neřešíte příčinu. Řešíte jen projev. A tak se agresor přesune do jiné třídy, kde je jeho chování neviditelnější. Nebo se stane „kouzelníkem“ - získá moc skrze manipulaci, ne přes násilí. To je víc než šikana. To je psychologická válka.

Proč tradiční metody selhávají?

„Napíšu výpověď, zavolám rodiče, dám trest.“ To je standardní reakce v 68 % českých škol. A funguje jen na krátkou dobu. Podle průzkumu EDUin z roku 2023 jen 31 % těchto přístupů zastaví šikanu trvale. Proč? Protože neřeší vztahy. Neřeší třídu. Neřeší psychiku.

Školy používají programy jako „Škola proti násilí“, které se zaměřují jen na okamžité zastavení. Ale jak říká Michal Kolář: „Šikana je jako rakovina. Pokud neodstraníte kořen, nádor se vrátí.“ A opravdu - v 67 % případů, kdy se trestá agresor, šikana jen změní formu. Z fyzické se stane relační. Z hlasitého výsměchu se stane tiché vyčleňování. A to je ještě těžší najít.

Problém je i v lidských zdrojích. V Česku připadá na 1 200 žáků jeden školní psycholog. Doporučený poměr je 1:250. To znamená, že 79 % škol nemá dostatečnou podporu. A když učitel neví, jak rozpoznat, že dítě je oběť, nebo že dítě je agresor, který potřebuje pomoc, ne ne trest - co může udělat?

Hradecký program: Co funguje?

Nejúspěšnější metoda v Česku se jmenuje Hradecký program. Vytvořil ho Michal Kolář a testoval na 15 školách mezi lety 2002 a 2005. Výsledek? 78 % úspěšnost v eliminaci šikany během jednoho školního roku.

Nejde o jednu akci. Jde o šestiměsíční proces s třemi fázemi:

1. Diagnostika - anonymní dotazník pro celou školu. Děti říkají, kdo je šikanován, kdo šikanuje, kdo se bojí. Nikdo neví, kdo co napsal. Tím se získá pravdivý obraz.
2. První pomoc - okamžitá intervence. Oběť dostane bezpečnou osobu, která s ní mluví každý den. Agresor se setká s psychologem. Ne trest, ale rozhovor: „Co se děje u tebe doma? Co ti chybí?“
3. Celková léčba - práce s celou třídou. Děti se učí, jak mluvit o citích, jak respektovat druhé, jak vstoupit do hry místo toho, aby se z ní vylučovali. Třída se stává společenstvím, ne klanem.

Učitelka z Brna, která program použila, říká: „Po čtyřech měsících jsme viděli změnu. Počet hlášení klesl o 85 %. Ne proto, že jsme někoho vyloučili. Protože jsme všichni začali mluvit.“

Kdo musí být zapojený?

Nejen učitel. Nejen psycholog. Celá škola. Školní vedení musí podpořit čas a prostředky. Rodiče musí přijít na schůzku, i když se cítí útočeni. Děti musí mít možnost mluvit bez obavy. A učitelé musí mít čas. 89 % učitelů říká, že jim chybí čas. A má pravdu. Není možné řešit šikanu, když máte 35 žáků, 10 hodin vyučování a 4 hodiny na plánování.

Nejlepší řešení? Vytvořit školní tým proti šikaně. Tři lidé - učitel, psycholog, asistent - věnující 4 hodiny týdně. Ne na papír. Ne na schůzku. Na děti. Na rozhovory. Na sledování změn. Na to, aby někdo věděl, kdo je ticho v přestávce.

Co se děje v Česku dnes?

Je tu naděje. Ale pomalu. Ministerstvo školství v roce 2023 spustilo projekt „Škola bez strachu“ s 85 miliony Kč. Cíl: zvýšit počet školních psychologů v 200 školách. To je krok vpřed. Ale nestačí. V roce 2022 ukončilo studia pouze 87 nových školních psychologů. Potřebujeme 450 ročně.

Programy, které jsou financované z jednorázových projektů, přestanou fungovat v 73 % případů, jakmile skončí peníze. Jen ty, které jsou začleněné do školního plánu, přetrvávají. A to je klíč. Ne můžeme mít „program proti šikaně“ jako doplněk. Musí být součástí vzdělávání. Každý učitel musí mít 20 hodin školení - to je nový plán na rok 2025.

Na 15 školách se testuje systém monitorování šikany v reálném čase. Děti mají mobilní aplikaci, kde mohou anonymně hlásit incidenty. Když někdo napiše „dnes mi někdo řekl, že jsem zákeřný“, systém automaticky upozorní školního psychologa. To je budoucnost. Ale potřebuje lidi, kteří na to budou reagovat.

Co můžete udělat?

Nemusíte být psycholog. Ale můžete být někdo, kdo vidí. Pokud jste učitel: Všimněte si tichého dítěte. Kdo sedí sám na přestávce? Kdo se nezúčastňuje hry? Kdo se směje, když někdo jiný je šikanován? To není jen „nějaký chlapec“. To je potenciální oběť. Nebo agresor.

Pokud jste rodič: Mluvte s dítětem. Ne otázkami jako „Máš školu?“ Ale „Kdo tě dnes rád? Kdo tě dnes zlobí? Co se děje mezi tebou a Martinem?“ Nečekejte, až dítě něco řekne. Ptáte se. A posloucháte. Bez soudů.

Pokud jste student: Nejste nevinný, když se díváte. Když se smějete, když někdo ztrácí sebedůvěru - vy jste součást problému. Nejste zločinec. Ale můžete být část řešení. Řekněte: „To není v pořádku.“

Šikana není tajemství. Je to systémová chyba. A systémové chyby se řeší systémově. Ne tresty. Ne výpověďmi. Ne zavoláním rodičů. Ale rozhovory. Podporou. Časem. A lidskou přítomností.