WHO definuje zdraví jako stav úplné tělesné, duševní a sociální pohody - toto pojetí je základem celého jejího působení od roku 1948. Dnes už to není jen filozofické prohlášení. Je to výzva, která stojí na hranici přežití miliard lidí. Během prvního roku pandemie covidu-19 se počet lidí s depresí a úzkostí zvýšil o 25 procent. To není jen statistika. To jsou matky, kteří nemohou spát, studenti, kteří se neodvažují jít na výuku, pracovníci, kteří přestali cítit smysl své práce. A přesto státy pořád vynakládají jen 2 procenta svých zdravotnických rozpočtů na duševní zdraví. Méně než jedno procento celé mezinárodní zdravotnické pomoci jde na to, co ovlivňuje každý den tři z deseti lidí.
Co WHO skutečně říká o duševním zdraví?
Světová zdravotnická organizace nejen konstatuje problém - vytváří nástroje, jak ho řešit. Její přístup není jen o lékách nebo psychiatrech. Je to o tom, jak společnost funguje. WHO říká: duševní zdraví není oddělená část zdravotnictví. Je to základ, na kterém stojí celé zdravotní systémy. Pokud neřešíš duševní zdraví, neřešíš zdraví vůbec.
Jejich strategie je jasná: přesunout péči z nemocnic do obcí. Místo aby lidé čekali měsíce na psychiatra, měli by moci jít k svému lékaři v obci, který je naučil rozpoznat příznaky úzkosti nebo deprese. To je tzv. primární péče - základní, přístupná, založená na důkazech. A není to jen o léčení. Je to o tom, aby lidé mohli zůstat v práci, ve rodině, ve společnosti. WHO hovoří o zotavení, ne jen o léčbě. Znamená to, že člověk nemusí být „vyléčený“, aby byl živý, produktivní, cenný.
Ekonomický dopad - proč to platí i firmám
Představ si, že bys měl v práci každý den špatnou náladu, nebyl schopen se soustředit, cítil jsi se jako nějaký nesprávný. Co by se stalo s tvojí produktivitou? S tvojí spoluprací? S tím, kolik lidí chceš mít kolem sebe? To není hypotetický scénář. To je každodenní realita pro mnoho zaměstnanců.
WHO a Evropská agentura pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci (EU-OSHA) potvrzují: psychosociální rizika na pracovišti nejsou jen „měkký“ problém. Jsou to finanční ztráty. Náklady na duševní onemocnění na pracovišti činí 10 miliard dolarů ročně. A přitom každé 10% zlepšení duševního zdraví přinese 0,4% růstu HDP. To znamená, že investice do psychického zdraví nejsou nákladem - jsou návratem. Firmy, které podporují pracovníky, které zavádějí pravidelné hodnocení stresu, které umožňují flexibilní pracovní dobu nebo poskytují přístup ke kvalitní psychologické podpoře - tyto firmy nejen udržují zaměstnance, ale zvyšují svou konkurenceschopnost.
Největší nerovnost na světě - přístup k péči
Někdo má přístup k terapeutovi během týdne. Někdo musí čekat rok. A to nezáleží jen na penězích. Záleží na tom, kde se narodil.
V zemích s vysokými příjmy má přes 70 procent lidí s psychózou přístup k léčbě. V zemích s nízkými příjmy je to 12 procent. To není chyba systému. To je systém, který byl navržen tak, aby některé lidi zanedbával. WHO to nazývá „globální nepravdou“. A není to jen o lékách. Je to o tom, že v některých zemích lidé s duševním onemocněním stále žijí v ústavní péči, kde jsou vystaveni násilí - nucené sterilizace, nucené potraty, nucená antikoncepce. To není péče. To je porušení lidských práv. A WHO to označuje jako největší morální selhání našich dob.
Proto vytvořila program QualityRights. Nejde jen o školení lékařů. Jde o to změnit celý přístup. Učí zdravotníky, policisty, úředníky, rodiny - jak respektovat lidská práva lidí s duševními problémy. Jak je považovat za plnohodnotné členy společnosti, ne za „nebezpečné“ nebo „nemožné“.
Co dělá Francie - a co by měly dělat ostatní
V září 2023 francouzský prezident Emmanuel Macron prohlásil: „Duševní zdraví je zásadní problém, který se v naší zemi nedostatečně řeší.“ A pak udělal něco, co mnoho zemí neudělalo. Od začátku roku 2024 začne Francie hradit léčbu duševních problémů z veřejného zdravotního pojištění - stejně jako léčbu diabetu nebo srdečních onemocnění.
To není jen politický gest. Je to přiznání, že duševní zdraví není „soukromá věc“. Je to veřejné zdraví. A když ho nezahrneš do systému, zůstáváš s lidmi, kteří se ztrácejí v systému. Francie je příkladem, že to jde. Nejsou potřeba nové technologie. Potřebuješ jen rozhodnutí - a peníze.
Stigma - největší překážka
Největší překážka přístupu k péči není nedostatek lékařů. Není to chybějící rozpočet. Je to stigma. Slovo „psychická nemoc“ stále znamená „šílenec“ nebo „nemocný, který se nemůže sám postarat“. Lidé se nechceme přiznat, že potřebujeme pomoc. Rodiče se nechcou ptát, jestli jejich dítě má problémy. Firmy se nechcou ptát, jestli jejich zaměstnanci jsou v pohodě.
WHO říká: stigmatizace je násilí. A násilí má důsledky. Lidé se nehlásí. Nemoc se zhoršuje. Děti se ztrácejí. Dospělí se připravují o práci. Rodiny se rozpadají. A státy platí víc později - v nemocnicích, v sociálních systémech, v kriminalitě.
Řešení není v tom, že budeme mluvit o duševním zdraví v televizi. Je to v tom, že když někdo řekne „mám problémy“, neřekneš „to je jen psychika“. Řekneš: „Chci ti pomoct. Co potřebuješ?“
Jak můžeš začít - i když jsi jen jedna osoba
WHO neříká, že jen státy mohou změnit věci. Můžeš to změnit i ty.
- Pokud víš, že někdo trpí - neříkej „všechno bude v pořádku“. Řekni: „Jsem tady. Chceš o tom mluvit?“
- Pokud jsi zaměstnavatel - zkontroluj, jestli máš v práci podporu pro duševní zdraví. Nejen „psycholog na telefonu“. Ale reálné možnosti - flexibilní pracovní doba, možnost odpočinku, školení pro manažery.
- Pokud jsi student - nechávej se naučit, co je duševní zdraví. Nejen jako „něco, co se týká jiných“. Je to součást života každého.
- Pokud jsi rodič - neříkej „to je jen fáze“. Ptát se: „Jak se cítíš?“ je největší dárek, který můžeš dát dítěti.
WHO vytvořila 14 nových školicích modulů. Ale žádný modul není tak silný jako jedna pravdivá konverzace. Když někdo řekne: „Mám to těžké.“ a někdo jiný odpoví: „Já to chápu.“ - to je začátek změny.
Co bude dál?
WHO má tři „miliardové“ cíle: zdraví pro další miliardu lidí, ochrana před hrozbami pro další miliardu, lepší život pro další miliardu. Bez duševního zdraví je to nemožné. Když lidé nejsou v pohodě, nezvládnou péči o děti, nezvládnou práci, nezvládnou život. A to se dotýká každého.
Naše budoucnost nebude lepší, jen protože máme více léků. Bude lepší, když se naučíme poslouchat. Když se naučíme nejen léčit, ale i respektovat. Když se naučíme, že duševní zdraví není výjimka - je pravidlem.
