Stigma duševních poruch není jen slovo, které se používá v novinách nebo na akademických konferencích. Je to skrytá síla, která drží lidi ve tmy, brání jim v pomoci a často je nutí žít s tíhou, kterou nezvládají sami. V České republice se stále více lidí s duševním onemocněním cítí, že musí svou diagnózu skrývat. Ne protože by neměli co říct, ale protože se bojí, že je budou považovat za „šílené“, „slabé“ nebo „nebezpečné“.
Co vlastně stigma dělá?
Stigma není jen negativní postoj. Je to systém, který se projevuje v třech úrovních: jak si myslíme o duševních onemocněních, jak se k nim chováme a jak si o nich mluvíme. Výsledek? Lidé, kteří trpí úzkostí, depresí nebo schizofrenií, se často snaží o to, aby se „nevydali“. Přestávají chodit do práce, přestávají navštěvovat přátele, přestávají hledat léčbu. A proč? Protože se bojí, že je někdo zavře do psychiatrického oddělení, že je nechá vystoupit z výtahu, nebo že je nezaměstnají.
Podle studie z roku 2013, kterou provedla prof. Schomerus, v České republice by přes 35 % lidí nechtělo mít osobu s duševním onemocněním jako kolegu. U souseda to bylo přes 30 %, u blízkého přítele také 30 %. Ve Velké Británii bylo toto číslo pětkrát nižší. A přestože prevalence duševních poruch v Česku není vyšší než v západní Evropě, myslíme si, že je to „cizí“ problém - něco, co se stává jiným, ale ne nám.
Proč se to vůbec stalo?
Stigma nevzniklo z ničeho. Vzniklo z nevědomosti, z filmů, které ukazují šíleného vraha jako hlavní postavu s duševním onemocněním, z novin, které vždycky spojují násilí s psychiatrickou diagnózou, a z rodin, které říkají: „To se překoná, když se to zase necháš.“
Ve školách se o duševním zdraví neříká. V rodinách se o tom nemluví. A když se někdo rozhodne říct: „Mám deprese“, odpověď je často: „Ale ty jsi tak veselý.“ Nebo: „Když jsem byl mladý, tak jsem měl těžké období, ale nic jsem nebral.“ Toto není podpora. Toto je odmítnutí.
Stigma také vzniká z toho, že nechápeme, že duševní onemocnění je nemoc - ne vada, ne slabost, ne zlo. Je to jako diabet. Nebo astma. Jenže místo inhalátoru máš léky, které se musí brát denně, a místo odborného lékaře máš lidi, kteří ti říkají: „Prostě si to zvládni.“
Co to dělá lidem s onemocněním?
Nejhorší věc na stigmatu není to, co říkají ostatní. Je to to, co si lidé začnou říkat sami. To se nazývá sebestigmatizace. Když se člověk pořád slyší, že je „nemocný“, „nebezpečný“, „nepříjemný“, začne si to věřit. Začne si myslet, že to, co zažívá, je jeho vina. Že by měl být silnější. Že by měl překonat to, co nemůže překonat.
Studie ukazují, že lidé, kteří se stigmatizují sami, jsou méně ochotni hledat pomoc. Nechají se léčit později. Často se vzdávají práce. Ztrácejí přátele. A někteří se přestávají chtít žít. To není přehnané. To je skutečnost. V Česku se v posledních letech zvyšuje počet suicidálních pokusů mezi adolescenty. A jednou z hlavních příčin je právě to, že se nemohou o svých pocitech svěřit nikomu.
Co se děje s dětmi a teenagery?
Největší alarmující trend není ve dospělých - je mezi dětmi. Podle Národního akčního plánu pro duševní zdraví 2020-2030 je nejčastější poruchou u dětí úzkost a poruchy chování. Ale nový a nejhorší trend je růst sebepoškozování a pokusů o sebevraždu mezi adolescenty.
Co se stává? Děti, které se cítí osamělé, nechápaly, nebo se bojely říct, že mají problém, se začínají řízat. V školách se o tom nemluví. Učitelé nejsou vyškolení. Rodiče nevědí, co říct. A dítě, které cítí, že je „špatné“ nebo „zvláštní“, nemá nikoho, komu by se mohlo svěřit.
Před pěti lety byla v Česku jedna škola, kde začali učitelé mluvit o duševním zdraví jako o části výuky. Děti si mohly psát dopisy svým „vnitřním hlasům“. Byly to jednoduché cvičení. A výsledek? Po roce se počet suicidálních myšlenek mezi žáky snížil o 40 %. To není náhoda. To je důkaz, že když se o tom začne mluvit, změní se věci.
Co se děje v Česku?
V roce 2017 byla spuštěna iniciativa Na rovinu. Cílem bylo změnit přístup veřejnosti k duševnímu zdraví. A skutečně - u lidí, kteří se setkali s jejími kampaněmi, se postoj zlepšil o 7 %.
Co to znamená? Znamená to, že když lidé s duševním onemocněním přijdou a poví: „Jsem zde. Já jsem to.“, lidé začnou mluvit jinak. Ne všichni. Ale dostatečně mnoho, aby se začalo měnit.
Studie ukazují, že nejúčinnější způsob, jak bojovat proti stigmatu, je kontakt. Ne teorie. Ne přednášky. Ne plakáty. Kontakt. Když někdo, kdo má deprese, přijde do školy a řekne: „Jsem tady. Mám to. A jsem stále stejný člověk.“ - to změní všechno. Když pracovník s schizofrenií řekne: „Jsem tady, pracuji, mám rodinu, a nejsem nebezpečný.“ - to změní předsudky.
Co můžete udělat?
Nejde o to, abyste se stali odborníkem na psychiatrii. Jde o to, abyste se stali člověkem, který umí naslouchat.
- Když vás někdo řekne: „Mám deprese“, neříkejte: „Ale ty jsi tak veselý.“ Řekněte: „Děkuji, že jsi mi to řekl.“
- Když slyšíte, jak někdo říká: „Ty jsi šílený?“, nežijte v klidu. Řekněte: „To není pravda. Duševní onemocnění je nemoc.“
- Když se v práci zmíní někdo s diagnózou, nevyhýbejte se mu. Přímo se s ním promluvte. Nejde o to, jestli víte, jak mu pomoci. Jde o to, jestli ho považujete za člověka.
- Přečtěte si příběhy lidí z iniciativy Na rovinu. Víte, co zjistíte? Že ti, kteří trpí, nejsou „jiní“. Jsou stejní jako vy. Jen mají jinou vnitřní cestu.
Co se stane, když se to změní?
Představte si Česko, kde se o duševním zdraví mluví jako o zdraví srdce. Kde si člověk může říct: „Mám úzkost“ - a nikdo ho neosvědčuje. Kde lékaři neříkají: „To je jen fáze.“ Kde školy mají programy na duševní zdraví jako část výuky. Kde zaměstnavatelé nebojí se zaměstnat člověka, který trpí schizofrenií, protože ví, že je schopný, zodpovědný a zasvěcený.
Toto není utópie. Je to to, co se děje ve Švédsku, Nizozemsku, Kanadě. A v Česku to může být také. Jen potřebujeme začít mluvit. Ne o tom, jak je to špatné. Ale o tom, jak to může být lepší.
Stigma nezničí duševní onemocnění. Stigma zničí lidi, kteří ho mají. A my všichni můžeme změnit to, co říkáme. A tím změnit to, co se děje.
