Když někdo přijde do terapie po traumatu, často chce rovnou mluvit o tom, co se stalo. Chce to vyřídit, vyplivnout, překonat. Ale často to skončí jen tím, že se situace zhorší. Tělo se zamrzne, emocí přetéká, nebo se člověk úplně odpojí. A to všechno přišlo v terapii, která měla pomoci. Proč? Protože některé zranění nejsou na to, aby je hned „vykopávali“. Potřebují nejprve stabilizaci.
Proč nemůžeme hned začít s traumatickými vzpomínkami?
Představ si, že jsi po autonehodě. Máš bolest, šok, zmatený mozek. A pak ti někdo řekne: „Vezmi si to auto, sedni si za volant a projedeme to znovu.“ Nejspíš bys to nezvládl. A možná bys to ani nechtěl. To je přesně to, co se děje u lidí s komplexním traumatem. Nejde jen o jednu událost. Jde o to, že tělo už dlouho neví, co je bezpečné. Mozek neví, kdy je konec. A emocí je příliš mnoho, aby je mohl zvládnout najednou. Fázový přístup říká jednoduše: Nejdřív se nauč, přežít. Pak až zpracuj. Tento model nevynalezl nějaký teoretik v knize. Vznikl z potřeby. Z potřeby lidí, kteří po desetiletích terapie stále trpěli. Z potřeby terapeutů, kteří viděli, jak klienti v terapii znovu ztratí kontrolu. A z potřeby vědeckých studií, které ukázaly, že 32-47 % klientů s komplexním traumatem zažije během terapie reviktimizaci - tedy znovu zkusí něco, co je připomíná traumatu, a to ještě horší.Co je vlastně stabilizace? To není jen „čekání“
Stabilizace není pasivní fáze. Není to „dělejte si kávu a počkejte“. Je to intenzivní, těžká, ale nezbytná práce. Trvá průměrně 6-12 měsíců, ale u některých lidí i déle. A v této době se dělá tohle:- Učíte se rozpoznávat tělesné příznaky - když se ti zrychlí dech, když ti ztuhne záda, když se ti zatíží křečí v břiše. To není jen „mám úzkost“. To je tělo, které říká: „Je to opět nebezpečné.“
- Učíte se technikám groundingu - jak se vrátit do těla, když se cítíš jako mimo. Například: „Pět věcí, které vidíš. Čtyři, které se dotýkáš. Tři, které slyšíš.“ Těchto technik je mnoho. A každý klient najde ty své.
- Vytváříte „bezpečné místo“ - ne nutně reálné. Může to být představa koutku v lese, teplého peří, nebo hlasu někoho, kdo tě kdysi cítil. Toto místo je tvůj útočiště, když se všechno rozpadá.
- Učíte se regulovat emoce - ne tím, že je potlačíš, ale tím, že je rozpoznáš, pojmenuješ a necháš je být. Když se ti objeví hněv, nechceš ho „odstranit“. Chceš ho pochopit. A pak se ho naučit řídit.
- Pracujete na vztazích - protože trauma často narušuje důvěru. Někteří lidé se už nevěří nikomu. Nebo naopak, důvěřují každému - a to je stejně nebezpečné. Stabilizace pomáhá vytvořit zdravou mezidávnost.
Tato práce je nuda? Ano, někdy. Je frustrující? Ano, často. Ale je nezbytná. Podle studie z Masarykovy univerzity z roku 2019 se u klientů, kteří dělali stabilizaci, frekvence disociativních epizod snížila o průměrně 63 % během prvních šesti měsíců. To znamená, že se člověk přestává „vypínat“ - a to je základ pro jakoukoli další změnu.
Co se stane, když stabilizaci přeskočíme?
V roce 2020 byla publikována randomizovaná studie v Českém časopise pro psychologii. Porovnávala fázový přístup s přímým zpracováním traumatu (například EMDR nebo expozice). Výsledek byl jasný: u klientů s komplexním traumatem - tedy těmi, kteří zažili více traumatu, často v dětství - měli ti, kteří prošli stabilizací, o 28,7 % nižší riziko, že by během terapie zhoršili svůj stav. Co se děje, když to přeskočíme? Může se stát, že:- Člověk se „rozpadne“ během sezení - ztratí kontakt s realitou, začne se křičet, nebo se zcela odpojí.
- Už nevěří terapeutovi. „Takhle jsem to zažil u otce.“
- Začne se záviset na alkoholu, drogách, nebo jiných způsobech, jak „překonat“ pocit, že se to opakuje.
- Terapie se ukončí. Protože to bylo příliš bolestivé.
Prof. Jiří Raboch z 1. LF UK řekl v roce 2022: „Bez adekvátní fáze stabilizace riskujeme u klientů s komplexním traumatem zhoršení symptomů až o 40 %, což je neetické a neefektivní.“ To není jen názor. Je to výsledek desítek let klinické praxe a výzkumu.
Fázový přístup je pomalý. Je to správné?
Ano. Ale ne proto, že bychom měli „dělat to dlouho“. Ale protože to, co se děje uvnitř, je složité. A každý člověk potřebuje jiné tempo. Někteří klienti si říkají: „Po 14 měsících jsem stále jen stabilizoval.“ A cítí se jako v pasti. To je reálné. A to je důvod, proč je důležité, aby terapeut byl schopen říct: „Máš pravdu. Tohle je těžké. Ale podívej se - dnes jsi zvládl to, co před měsícem nezvládl. A to je pokrok.“ Studie z Karlovy univerzity z roku 2015 ukazuje, že stabilizace trvá průměrně 6-12 měsíců. Ale to je jen průměr. Někdo to zvládne za 4 měsíce. Někdo potřebuje 18. A to je v pořádku. Luc Ciompi, švýcarský psychiatr, řekl: „Pomalé je důležitější, než rychlé.“Co když mám jen jedno trauma? Například autonehodu?
To je důležité. Fázový přístup není pro všechny. Pokud máš jednu událost - jako autonehodu, zneužití v dospělosti, nebo ztrátu blízkého - a nemáš žádné jiné traumata, pak přímý přístup, jako EMDR nebo kognitivně-behaviorální terapie, může být rychlejší a efektivnější. Metaanalýza z roku 2019 potvrdila: u jednorázových traumatu je přímý přístup často lepší volbou. Ale pokud jsi zažil několik traumatu - nebo jsi byl vystaven dlouhodobému zneužívání, zanedbávání, nebo násilí - pak fázový přístup není jen dobrý. Je to zlatý standard. A to potvrzuje i Světová zdravotnická organizace v klinických směrnicích z roku 2021.Co se děje v Česku? Je to tu dostupné?
V Česku se fázový přístup stává standardem. Po změně zdravotního pojištění v roce 2020 se klienti s PTSD mohou nechat léčit až 36 sezení ročně. A to je klíčové. Protože stabilizace trvá dlouho - a bez hrazení by to nikdo nezvládl. Počet certifikovaných traumových terapeutů v Česku se zvýšil z 127 v roce 2018 na 342 v roce 2022. To je růst o 169 %. A většina z nich používá fázový přístup. Když se podíváš na nástroje, které používají - DES-II, PCL-5, SAFE protokol - vidíš, že je to všechno systematické, ověřené, a vědecky podložené. A ještě něco: aplikace TraumaCare, která se objevila v červnu 2022, umožňuje klientům sledovat své příznaky mezi sezeními. Předběžné výsledky ukazují, že tato technologie snižuje intenzitu příznaků o 18 %. To znamená: stabilizace se děje i mimo terapeutické sezení. A to je revoluce.
Co říkají lidé, kteří to prošli?
Na fóru PTSD.cz napsala uživatelka „Anonym1985“: „Prvních 9 měsíců jsme dělali jen stabilizaci. Bylo to frustrující, protože jsem chtěla rovnou mluvit o tom, co se stalo. Ale dnes chápu, že bych to tehdy fyzicky nezvládla.“ Na druhé straně PetrK na Terapie24 řekl: „Po 14 měsících stále jen stabilizace. Cítím se jako v pasti.“ Obě věty jsou pravdivé. A to je důvod, proč je důležité, aby terapeut nebyl jen „technik“. Aby byl přítomen. Aby věděl, kdy je čas říct: „Je to těžké. Ale děláš to dobře.“ A kdy je čas říct: „Můžeme se podívat, jestli je čas jít dál.“Kdo by měl používat fázový přístup?
Fázový přístup je ideální pro:- Lidé s komplexním PTSD (C-PTSD)
- Lidé, kteří zažili více traumatu
- Lidé, kteří mají časté disociace
- Lidé, kteří mají problémy s regulací emoce
- Lidé, kteří se v minulosti „rozpadli“ během terapie
Pro ty, kteří mají jednu událost a žádné jiné komplikace - není to nutné. Ale pro většinu lidí s traumatem - je to jediná cesta, která skutečně vede k uzdravení, nejen k „přežití“.
Co je další krok?
V Česku se připravuje nový standard, který má fázový přístup povinným prvkem pro léčbu komplexního traumatu od ledna 2025. A to je významný krok. Protože to znamená: trauma není jen „psychologický problém“. Je to zdravotní potřeba. A jako taková se má léčit systematicky, bezpečně a s respektem k člověku.Stabilizace není zpoždění. Je to základ. A jak říká jedna z nejstarších věd v psychoterapii: Nemůžeš postavit dům na písku. Nejdřív musíš mít pevný základ. A pak až můžeš stavět.
Proč se stabilizace trvá tak dlouho?
Stabilizace trvá dlouho, protože se pracuje na základních funkcích, které trauma poškodilo: schopnosti cítit bezpečí, regulovat emoce, přijímat tělo, a vztahovat se k druhým. Toto není „vyléčení symptomů“ - je to přestavba vnitřního systému. U lidí s komplexním traumatem to může trvat 6-12 měsíců, ale někdy i déle. To není zbytečné - je to nezbytné.
Může se stabilizace přeskočit, když je člověk silný?
Ne. Silný člověk je ten, který se naučí poslouchat své tělo, ne ten, kdo ho ignoruje. Trauma nerespektuje sílu. Pokud je člověk zraněn, nemá význam, jak „silný“ se cítí. Pokud se přeskočí stabilizace, riziko zhoršení symptomů vzroste až o 40 %. To není riskantní - to je neetické.
Co je rozdíl mezi stabilizací a „čekáním“?
Stabilizace není čekání. Je to aktivní, strukturovaná práce: učíte se rozpoznávat tělesné signály, vytváříte bezpečné místo, pracujete na emocionální regulaci, a učíte se novým způsobům, jak se vypořádat se stresem. To je výuka, ne pasivita. To je vývoj, ne zadržování.
Je stabilizace jen pro lidi s komplexním trauma?
Ne. Ale je nejefektivnější pro ně. U jednorázového traumatu - jako je autonehoda - může být přímý přístup rychlejší. Ale pokud máte více traumatu, zneužívání v dětství, nebo dlouhodobé zanedbávání, pak stabilizace není volbou. Je to nutnost.
Co když se mi zdá, že terapeut nechce zpracovávat trauma?
To není nutně problém. Dobrý terapeut nečeká, až se „připravíte“ - on vás pomáhá připravit. Pokud vám přijde, že se nic neděje, zeptejte se: „Co se děje? Jak vím, že jsem připraven?“ Pokud vám odpoví, že nejste, nebo že potřebujete ještě čas - to není odmítnutí. To je péče. A to je to, co vás zachrání.
Stabilizace není čekání. Je to příprava. A ta příprava je největší dar, který můžete dát sobě - a své budoucí verzi.
