When a child can’t find the words to say what’s hurting them, they often draw it instead. A dark scribble on the page. A figure with no face. A house with no doors. These aren’t just doodles. They’re cries for help, whispered in colors and lines. In the Czech Republic, more and more therapists are turning to arteterapie - not as a fun activity, but as a serious, evidence-based way to help children heal.
Co je arteterapie ve skutečnosti?
Arteterapie není jen „kreslení, když je nudno“. Je to terapeutický proces, který využívá výtvarné tvorby jako hlavního nástroje k pochopení a změně duševního stavu dítěte. Podle České arteterapeutické asociace je to systémová metoda, která pomáhá snižovat psychologické, psychosomatické nebo vztahové potíže. A hlavní věc: nejde o to, aby výsledek vypadal jako umění. Jde o to, co se děje během tvorby.
Ve skutečnosti je arteterapie tříbodová relace: dítě, jeho kresba nebo socha, a terapeut. Kresba není jen výstup - je mostem mezi tím, co dítě cítí, a tím, co dokáže říct. A když slova selhají, barvy, čáry a tvarové útvary hovoří za ně.
Proč funguje u dětí?
Děti nejsou malé dospělé. Některé z nich ještě neumí říct, že se cítí ztracené, zahanbené nebo vyčerpané. Dospělí často říkají: „Řekni mi, co se stalo.“ Ale dítě, které zažilo útok, ztrátu rodiče nebo trvalé zneužívání, nemá slova. Má jen tělo, sen, hráčku nebo černou šmáru na papíře.
Arteterapie to přeskočí. Místo toho, aby dítě muselo vyprávět příběh, který ho děsí, mu dá nůžky, barvy, hlínu nebo papír. A pak pozoruje. Co barvu používá? Jak rychle kreslí? Co vynechává? Kde je těžké začít? Tyto detaily nejsou náhodné. Jsou klíčem.
Ve studii z roku 2023, kterou provedli terapeuti z dětského diagnostického ústavu v Olomouci, bylo zjištěno, že u dětí s poruchami úzkosti, které prošly 12 týdny arteterapie, klesla úroveň stresu o 68 %. Ne proto, že jim někdo řekl, že „všechno bude v pořádku“. Ale proto, že se mohly vyslovit bez slov - a byly slyšeny.
Jaké techniky se používají?
Neexistuje jediný „správný“ způsob. Každé dítě potřebuje jiný přístup. Některé běžné techniky v české praxi:
- Volné kreslení - „Nakresli, co cítíš.“ Bez pokynů. Bez kritérií. Výsledek může být koule, hrad, nebo tisíc kousků křížků.
- Kreslení rodiny - „Nakresli svou rodinu, jak se vás všechny.“ Co je největší? Co je vzdálené? Co není nakreslené vůbec?
- Práce s hlínou - Některé děti potřebují dotyk. Vytváření tvaru v hlíně jim pomáhá zpracovat agresi, strach nebo pocit bezmoci.
- Barvy a emoce - „Která barva je tvůj strach?“ „Která ti dává klid?“ To není hra. Je to cesta k vědomí vlastních pocitů.
- Práce s existujícími obrazci - „Změň tuto kresbu tak, aby se ti líbila.“ Toto pomáhá dětem, které se cítí ztracené - mají něco, co mohou upravit, a tím získat pocit kontroly.
Nejde o to, co dítě nakreslí. Jde o to, co říká, když to dělá. Když dítě při kreslení mlčí, ale zatíží tužku, když překrývá čáry, když přemýšlí, jakou barvu použít - to je terapie.
Kdo by měl arteterapii vyzkoušet?
Arteterapie není jen pro děti s „velkými problémy“. Je pro každého, kdo má potíže s vyjádřením se. Tady jsou skupiny, kde se ukázala jako nejúčinnější:
- Děti s autismem - Mnohé z nich nekomunikují slovy, ale jejich kresby jsou plné detailů, které odkrývají jejich vnitřní svět.
- Děti s poruchami pozornosti - Kreslení pomáhá stabilizovat pozornost a zlepšit schopnost soustředit se na jednu věc.
- Děti po traumatu - Úmrtí rodiče, násilí, přestěhování, rozvod - všechno to může zůstat v těle. Kresba to uvolňuje.
- Děti s úzkostnými poruchami - Když se dítě bojí školy, kamarádů, nebo nočních můr, kresba je bezpečný prostor, kde se může „vyslovit“ bez rizika.
- Děti v ústavní péči - Ty, které nevědí, kdo jsou, nebo kde patří. Kresba jim dává identitu.
A co děti, které jsou jen „trochu nervózní“? Také. Ne každá terapie musí být pro „poruchu“. Někdy stačí místo slov, kresbu - a příležitost být slyšeným.
Co není arteterapie?
Je důležité vědět, co to není. Mnoho škol, dětských domů nebo centrálních kanceláří nabízí „kreslení jako terapii“. To není arteterapie.
Pravá arteterapie:
- Požaduje specializované školení - terapeut musí mít vzdělání v psychologii nebo výchově a navíc absolvovat akreditovaný kurz arteterapie.
- Je terapeutický proces, ne jen aktivita. Je to nejméně 6-12 setkání s konkrétními cíli.
- Využívá analytický přístup - terapeut neříká: „To je krásné!“ Ale: „Všiml jsem si, že jsi použil černou barvu na všechny postavy. Co to pro tebe znamená?“
- Je zaznamenaná - kresby se ukládají, sledují se změny, a to v kontextu vztahu s terapeutem.
Je to jiné než umělecká výchova. Je to jiné než volná tvorba. Je to léčivý proces, který vyžaduje odbornost.
Co se děje v Česku?
Arteterapie v Česku roste. Od roku 2020 se počet akreditovaných terapeutů zvýšil o 47 %. V Zlíně, Olomouci, Brně a Praze už existují specializované kliniky, kde děti navštěvují arteterapii v rámci dětských diagnostických ústavů. Některé školy v Moravskoslezském kraji začaly zavádět arteterapii jako součást podpory dětí s poruchami chování.
Ale problém je v přístupu. Mnoho rodičů si myslí, že když dítě nakreslí obrázek, už má terapii. Ne. Bez terapeuta, který ví, jak číst barvy, čáry a prostor na papíře, to není arteterapie. To je jen kreslení.
Česká arteterapeutická asociace doporučuje hledat terapeuty, kteří jsou registrovaní u nich. Ti mají potvrzené vzdělání, praxi a etický kódex. A nejde jen o certifikát - jde o to, aby terapeut viděl dítě, ne jen jeho kresbu.
Co můžeš udělat jako rodič?
Nemusíš být umělec. Nemusíš umět kreslit. Ale můžeš podpořit své dítě.
- Nech ho kreslit. Neříkej: „To není dobré.“ Neříkej: „Mělo by to vypadat jako pes.“
- Počítej. Neříkej: „Jak se ti to líbí?“ Ale: „Co jsem měl vidět, když jsem se na to díval?“
- Nepřemýšlej o výsledku. Neříkej: „To je nádherný obraz.“ Neříkej: „To je špatný.“
- Přemýšlej o procesu. „Všiml jsem si, že jsi kreslil dlouho.“ „Vypadá to, že jsi si vybral červenou barvu.“
- Hledej odborníka. Pokud dítě kreslí stále stejné věci - například vždy zničené domy, postavy bez očí, nebo černé kruhy - nečekej. Navštiv terapeuta.
Arteterapie není zázrak. Ale je to jedna z mála metod, která přijímá dítě tak, jak je - bez slov, bez výkladu, bez trestu. A někdy to stačí. Stačí, aby někdo seděl vedle a řekl: „Vidím, co děláš. A to je důležité.“
Co se stane, když to začne fungovat?
Když dítě začne kreslit své strachy, mění se. Ne hned. Ale pomalu.
První změna: přestane se schovávat. Kreslí víc. Mluví víc. Někdy i o tom, co kreslí.
Druhá změna: přestává být „tiché dítě“. Začíná se vyjadřovat. Nejen kresbou. Ale i slovy. A tělem. A hrou.
Třetí změna: přestává být „zajatý“ svými pocity. Kresba mu dává vzdálenost. „To jsem kreslil já, ale to není já.“ A to je krok k uzdravení.
Ve výzkumu z roku 2024 z dětského centra v Hradci Králové se ukázalo, že děti, které prošly 16 týdny arteterapie, měly o 54 % více schopnosti pojmenovat své emoce. A o 41 % méně časté panické útoky.
Nejde o to, aby se dítě „vyléčilo“. Jde o to, aby se naučilo, že jeho vnitřní svět je důležitý. A že ho může vyslovit - i když ne slovy.
