Co můžete očekávat od druhého a třetího sezení psychoterapie

První sezení psychoterapie často působí jako překvapení. Přijdeš s těžkou hlavou, možná s pláčem nebo s tím, že se chceš jen „nějak vykoupat“ z toho všeho. A pak přijde druhé sezení. A třetí. A najednou se cítíš jinak. Možná lépe. Možná hůře. Ale jinak. To je normální. A většina lidí, kteří terapii začali, si toho vůbec nevšimne - až se na to podívají zpět.

Co se děje mezi sezeními?

Mezi prvním a druhým sezením se stává něco důležitého. Nejen že si přečteš něco o terapii, nebo si promluvíš s přítelem o tom, co říkal terapeut. Děje se to v tobě. V hlavě. Ve těle. V srdci. Některé věci, které jsi řekl, se ti vracejí v noci. Některé emoce, které jsi skryl, se najednou objeví při vaření večeře. Nebo když ti někdo řekne: „Jak se máš?“ A ty odpovíš „dobře“, ale věděl jsi, že to není pravda.

Toto je čas, kdy terapie začíná působit. Ne na papíře. Ne v rozhovoru. Ale v každodenním životě. Někdo se probudí a cítí, že má míň tíže. Někdo se probudí a cítí, že je ještě víc ztracený. Oba případy jsou správné. Neexistuje „správný“ způsob, jak se cítit po terapii. Existuje jen tvůj způsob.

Druhé sezení: Zpět k sobě

Druhé sezení často začíná tím, že si připomínáš, co jsi říkal před týdnem. „Myslel jsem, že to bude lehčí.“ „Nevěděl jsem, že to bude tak těžké.“ „Začal jsem si všímat, jak často říkám, že je všechno v pořádku, i když není.“

Terapeut tě nepřerušuje. Neříká: „To je příliš mnoho.“ Neříká: „To je zbytečné.“ Místo toho říká: „Co se stalo, když jsi to řekl?“ Nebo: „Kde jsi to poprvé cítil?“

V tomto okamžiku se začíná odhalovat, jakým způsobem se tvůj mozek snaží přežít. Ne tím, že bys byl „zlý“ nebo „slabý“. Ale tím, že jsi se naučil nějaké chování, které ti kdysi pomohlo. Třeba se přizpůsobovat, aby ti nikdo neudělal škodu. Třeba se držet všeho uvnitř, aby ti nikdo neviděl, že ti něco chybí. Třeba se kritizovat, protože to je jednodušší než přiznat, že jsi zraněný.

Tato chování nejsou chyba. Jsou obrana. A druhé sezení je ten okamžik, kdy se to začíná vidět. Ne jako vina. Ale jako zvyk. A zvyk se dá změnit.

Třetí sezení: Když se začíná věřit

Třetí sezení je často ten bod, kdy se něco posune. Ne nutně velkým skokem. Ale jemně. Třeba si řekneš: „Včera jsem se nezeptal, jestli je všechno v pořádku. A neřekl jsem, že jsem v pohodě.“ A pak jsi si všiml, že jsi se cítil lépe, když jsi řekl pravdu. I když to bylo strašně těžké.

Terapeut tě nevybízí k „změně“. Neříká: „Musíš být silnější.“ Neříká: „Už to musíš překonat.“ Místo toho se ptá: „Co se stalo, když jsi to řekl?“ A pak: „Co by se stalo, kdyby ses nezeptal?“

Tady se začíná stavět nová možnost. Ne jako náhrada za starou. Ale jako doplněk. Když jsi dřív mluvil jen, když ti to někdo dovolil, teď se ptáš, jestli to můžeš říct i když to nevíš. Když jsi dřív čekal, až ti někdo přinese lásku, teď se ptáš: „Můžu si ji dát já?“

Třetí sezení není o tom, že jsi „vyléčený“. Je o tom, že jsi začal věřit, že máš právo být, jaký jsi. A že to nestačí jen přežít. Můžeš se i živit.

Co se děje, když se cítíš hůře?

Někdo přijde na druhé sezení a říká: „Bylo to horší než před týdnem.“

To není selhání. To je znamení, že terapie funguje. Když začneš vidět, jak tě něco trápí, může to nejdřív znít jako větší tlak. Když začneš vnímat, jak často se potlačuješ, může to znít jako větší prázdnota. Když začneš cítit, že jsi někdy mohl jinak, může to znít jako větší odpovědnost.

Terapeut tě neříká: „Už to musíš překonat.“ Říká: „Co se stalo, když jsi to cítil?“ A pak: „Kde jsi to cítil v těle?“

Tohle je klíč. Nejde o to, aby ses cítil dobře. Jde o to, abys se naučil, jak se k tomu postavit. A to se naučíš jen tím, že to prožiješ. A řekneš o tom.

Frekvence a tempo

Většina lidí chodí na terapii jednou týdně. To není náhoda. Potřebuješ čas, aby se věci zpracovaly. Týden je dostatek, aby ses vracel s novými zkušenostmi. A zároveň je to dostatečně často, aby se neztratil spoj.

Někdo chodí dvakrát týdně. Když je v krizi. Když má nespánek. Když se cítí, že se zhroutí. To je v pořádku. Terapie není o tom, jak často chodíš. Je o tom, jak často se sám sebou setkáváš.

Někdo chodí jen třikrát. A pak přestane. A to je taky v pořádku. Někdy stačí jen jedno sezení, abys získal jasnější pohled. Někdy stačí tři, abys pochopil, že nemusíš být ten, kým ti ostatní říkají, že jsi.

Co je důležité pamatovat

• Neexistuje „správný“ způsob, jak se cítit po terapii.
• Cítit se hůře po třetím sezení není známka selhání - je to známka, že se něco mění.
• Terapeut tě neřeší. Pomáhá ti vidět, co ty sám nevidíš.
• Nejde o to, aby ses „vyléčil“. Jde o to, abys se naučil žít s tím, co jsi.
• Nejde o to, kolik sezení máš. Jde o to, kolik jsi se sám sebou setkal.

Co se stane dál?

Druhé a třetí sezení jsou jen začátek. Nejdelší část terapie přijde potom. Budeš se učit, jak se držet své hranice. Jak říct „ne“. Jak přijmout, že máš právo mít potřeby. Jak přestat házet vinu na sebe. Jak se naučit, že tvoje emoce nejsou nepřátelé.

To všechno se děje postupně. V klidu. V bezpečí. V prostoru, kde ti nikdo neříká, co máš cítit. A kde ti někdo říká: „Jsi tady. A to stačí.“

Co je důležité přinést na další sezení

• Když jsi se cítil jinak než obvykle - i když to nechápeš.
• Když jsi něco řekl, co jsi dřív neříkal - i když ti to dělalo strach.
• Když jsi něco zaznamenal v těle - třeba tě bolela hlava, když jsi se vrátil domů.
• Když jsi si řekl: „Tohle jsem nikdy neřekl nikomu.“
• Když jsi se cítil ztracený - protože to je přesně ten moment, kdy se začíná najít cesta.

Terapie není o tom, aby ses stal jiným. Je o tom, abys se stal sebou. A to se nestane za týden. Ale začíná to právě teď. V tomto sezení. V tomto okamžiku. V tom, co řekneš - nebo co neřekneš.