Relaps není selhání. Je to signál. Když člověk, který už nějakou dobu neužíval, znovu vezme drogu nebo alkohol, není to konec. Je to okamžik, kdy potřebuje pomoc - hned. A právě krizová intervence je ta nejrychlejší, nejefektivnější cesta, jak zastavit pád a vrátit člověka na cestu k uzdravení.
Co je krizová intervence a proč je jiná než terapie?
Krizová intervence není dlouhodobá terapie. Není to týden po týdnu sedění u psychologa a procházení dětství. Je to akutní zásah - rychlý, cílený a konkrétní. Probíhá v okamžiku, kdy člověk je v největší nejistotě: po návratu k užívání, po předávkování, po tom, co ho někdo našel bez vědomí nebo když se rozhodl, že už to nemůže dál.
Podle Meziresortní protidrogové komise má krizová intervence dva cíle: první je okamžitě zastavit zhoršení - uklidnit, stabilizovat, zamezit smrti. Druhý je připravit půdu pro další krok: dlouhodobou terapii, podporu, rehabilitaci. Klíč je v čase. Pokud intervence nepřijde do 48 hodin po relapsu, šance na úspěch klesají. Člověk se zase zapustí do sebe, začne se stydět, a pak už nechce nikoho vidět.
Na rozdíl od standardní terapie, která se zaměřuje na hluboké příčiny, krizová intervence se ptá jen na jednu věc: Co se právě děje? Co je teď největší hrozba? Co můžeme udělat hned teď? Všechno ostatní - minulé trauma, rodinné konflikty, dlouhodobé sebevážení - to se řeší až později. Teď je důležité přežít.
Co se děje v hlavě člověka po relapsu?
Po návratu k užívání se člověk nejprve cítí jako odpadlík. Proč jsem to zase udělal? Už jsem to překonal. Proč to nejde? Tento pocit viny a zahanbení je větší než samotné užívání. A právě tady je největší riziko - člověk se zavře, zastaví komunikaci, přestane hledat pomoc. Mnozí si myslí, že když už jednou selhali, už nemají právo na druhou šanci.
Podle teorie Caplanovy krizové fáze je právě tento okamžik - tzv. fáze lability - nejvhodnější pro zásah. Když člověk je zranitelný, izolovaný, ale zároveň otevřený k tomu, aby něco změnil, je to ten pravý okamžik. Pokud ho někdo v té chvíli nezajde, může se stát, že se zavře na měsíce. A pak už není žádný „teď“. Je jen „někdy“.
Největší chybou je předpokládat, že člověk „přijde sám“. Většina lidí s závislostí nechce být „zatčená“ nebo „nucená“. Chce být pochopená. A právě krizový pracovník umí být ten, kdo přijde bez soudů, bez kázání, jen s otevřenýma rukama a sluchátkem.
Co se přesně děje během krizové intervence?
Krizová intervence není náhodná hovor. Je to strukturovaný proces, který probíhá ve třech fázích:
- Zajištění bezpečí - nejdřív se zkontroluje fyzický stav. Je člověk v bezpečí? Je potřeba zavolat sanitku? Je riziko předávkování? Pokud užívá nějakou látku, může mít nižší toleranci - a to je hrozbou života.
- Emocionální podpora - nejde o to, aby někdo řekl „to je v pořádku“. Jde o to, aby někdo řekl: „Vím, že to zní strašně, ale nejsi sám. To se stává. A můžeme to vyřešit.“
- Plán na další krok - co bude dál? Může jít na terapii? Může se připojit ke skupině? Je k dispozici nějaká krizová pohotovost? Nebo je potřeba přesunout do komunitního bytu?
Pracovník neřeší, proč člověk užil. Řeší, co se stane za hodinu, za den, za týden. A hlavně - jak se z toho dostat bez toho, aby se cítil jako poražený.
Ve skutečnosti se krizová intervence často odehrává i mimo kancelář. V autě, na ulici, v domě, na telefonu. Podle Spaténkové (2004) je 40 % intervencí provedeno telefonicky nebo v terénu. Proč? Protože člověk s problémem nechce jít do centra. Nechce být vidět. Nechce, aby ho někdo poznal.
Proč krizová intervence často selhává?
Není to kvůli lidem. Je to kvůli systému.
V České republice je jen přibližně 15 specializovaných krizových center pro závislé. 65 % z nich je v Praze, Jihočeském nebo Moravskoslezském kraji. Co je s lidmi v Ústí nad Orlicí, v Hranicích nebo v Děčíně? Mnozí prostě nevědí, že existuje. Nebo si myslí, že jim někdo řekne: „To je tvoje vina.“
Podle průzkumu Úřadu vlády ČR z roku 2022: 78 % lidí, kteří prožili relaps, nevyhledalo žádnou pomoc. Proč? 42 % z nich nevědělo, že něco existuje. 36 % se bálo stigmatizace. A zbylých 22 % se jen neodvážilo zavolat.
Další problém: i když někdo intervenci využije, jen 22 % z nich pokračuje v dlouhodobé terapii. Proč? Protože nebyla připravena návaznost. Krizová intervence je jako hasič - uhasí oheň. Ale pokud nezajdeš za tím, kdo zapálil, oheň se vrátí.
Největší chybou je předpokládat, že jedna intervence stačí. Krizová intervence není lék. Je to most. A most musí vést někam.
Co se mění? Nové přístupy v ČR
Je tu ale i naděje.
Ministerstvo zdravotnictví v roce 2023 rozšířilo Krizovou linku 116 123 o specializovanou linku pro závislé - 24 hodin denně, 7 dní v týdnu. Můžeš zavolat, napsat chatem nebo si zapnout videokonferenci. A nebudeš muset jít do centra. Nebudeš muset říkat své jméno. Můžeš být jen hlas.
Další inovace: projekt Bezpečný návrat. Pokud někdo po relapsu přijde do komunitní terapeutické komunity, je okamžitě zařazen do 72hodinové krizové intervence - přímo v komunitě. Nikdo ho neodvádí. Nikdo ho neodmítá. Je tam, kde má být. A hned začíná opravovat.
Na horizontu jsou i digitální nástroje. Aplikace, které sledují riziko relapsu - když člověk přestane psát, když se vzdálí od sociálních kontaktů, když se změní jeho spánek. A pak se mu automaticky zobrazí zpráva: „Jsi v riziku. Chceš se někoho zeptat?“
Evropské středisko EMCDDA odhaduje, že takové proaktivní systémy mohou snížit počet relapsů o 30-40 %. To není malé. To je život.
Kdo by měl zavolat a kdy?
Není potřeba čekat na katastrofu.
Zavolej, když:
- osoba, která byla abstinentní, začala opět užívat - i jen jednou
- se někdo zavřel, přestal odpovídat, nechce mluvit o svém stavu
- je vidět, že se mu zhoršuje fyzický stav - ztrácí hmotnost, mluví zmateně, má zvýšenou teplotu
- říká: „Už to nevím, jak dál“ nebo „Nemůžu to zvládnout“
Není to „příliš brzy“. Je to právě včas.
Největší chyba je čekat na „nejhorší chvíli“. Ale ta chvíle už může být příliš pozdě.
Co dělat, když ještě nejsou služby v tvojí oblasti?
Nejprve: neztrácejte nádech.
Pokud nemáte přístup k místnímu centru, zavolejte na 116 123. Nebo napište na drogy-info.cz - tam vám pomohou najít nejbližší možnost, i když je to v jiném kraji.
Pokud máte blízkého, který prožívá relaps, neříkejte: „Začni znovu.“ Řekněte: „Jsem tady. Chci ti pomoct. Nejsi sám.“
Pomoc není o tom, aby někdo „přestal užívat“. Je o tom, aby někdo znovu začal věřit, že stojí za to žít.
